ZÁZRAKY SE DĚJÍ - Josef Klíma, TV Nova
Zázraky se dějí
Celý týden jsem přemýšlel, jak na tomhle místě budu psát o tom, že podruhé zrušili náš pořad Na vlastní oči. Nechtěl jsem totiž, aby to vyznělo ani bolestínsky, ani naštvaně, ale zároveň ani smířeně, protože jsem se s tím dosud nesmířil a nejspíš ani dlouho nesmířím.
Pak jsem si uvědomil, že vlastně nemám co psát. Recenzi nemohu – jednak jsem v evidentním konfliktu zájmů, a jednak jak psát recenzi na něco, co mělo v průběhu dvaceti let zhruba tisíc premiér? A vzpomínky na natáčení? Koho zajímá něco stějně osobního, jako jsou alba z dovolených nebo fotky dětí, nad nimiž nezúčastnění zívají?
Zatímco jsem přemýšlel, natáčel jsem i poslední reportáž. A až když jsem si sedl k tomuto textu, došlo mi, že mi nějaký novinářský anděl dopřál jako tečku za pořadem, který jsem kdysi spoluzakládal, něco, co jsem v průběhu těch dvaceti let ještě nezažil: zpochybnění všech mých pochybností, které mám ohledně tzv. Zázraků. Záměrně píšu o zpochybnění pochybností a nikoli o tom, že jsem v zázrak už uvěřil. I když daleko k tomu nemám.
Když mi jedna známá před dvěma týdny řekla, že se zúčastní kurzu, kde ji naučí vidět se zakrytýma očima, řekl jsem si, že by bylo zajímavé ukázat v plné nahotě další z ezoterických sešlostí, na nichž jinak poměrně rozumní lidé vyznávají nadšeně něco, co si s rozumem moc nerozumí. Ne že by všechno byl rovnou podfuk. Ale většinou je obtížné separovat davovou sugesci a psychologickou manipulaci od zbožněné víry a mimořádně disponovaných jedinců, takže zrníčka opravdové metafyziky nejsou dosti zřetelná, aby mohla přesvědčit i nevěřícího Tomáše. A novinář – zvlášt starý – bývá přímo ztělesněním nedůvěry a pochybností.
Jenže to, co se odehrávalo před mýma očima pět dní, den ze dne víc a víc vyvracelo všechny racionální výklady, které jsem se v tom snažil najít.
Děti s hermeticky zakrytýma očima (ověřil jsem si) rozeznávaly naprosto jistě barvy, obrázky I lidi ze sálu, napodobovaly jejich pohyby (zapojil jsem se), četly slova a pochodovaly mezi stoly a diváky s naprostou jistotou, aniž by škobrtly. Dospělí, kteří se zúčastnili kurzů, začali se zakrytýma očima poznávat stále víc karet, správných kelímků se správnými míčky a dalších věcí, k nimž je třeba zrak. Včetně mne, který o to nijak zvlášť neusiloval. Ale nejúžasnější byli nevidomí, z nichž jeden se v průběhu oněch pěti dní tak “rozkoukal”, že četl nejen slova, psaná různě velkými písmeny včetně naprosto kolibřích, ale i v různých jazycích, které neovládal. Třeba v litevštině. Opět jsem mohl pochybovat, nestojí-li za našimi (a jeho) náhle zjevenými schopnostmi třeba sugesce charismatického Rusa, který kurzy pořádá po celém světě. Jenže onen slepec pak četl slova už i jen z rubu papírů, na nichž byla vytištěna. A ta nemohl vidět ani Rus…
Existují samozřejmě vysvětlení, která v kurzu také zazněla, ale ta nejsou o nic méně pravděpodobná než samy ony jevy, jichž jsem byl svědkem. V kostce – že každá informace vyzařuje energii, kterou jsme schopni vnímat i jinak než smysly, jen nám smysly tuto schopnost v dospělosti potlačují. A že jde jen o to, naučit se tato spící mozková centra aktivovat.
Já chci ale raději věřit na zázraky, když už se střetnu s podobným iracionálnem. Vezměme si jen to slovo: zá-zrak neboli něco, co je za zrakem.
Josef Klíma, Lidové noviny